pátek 7. prosince 2018

200 slov III.


Když jsem se včera vracela z vánočního firemního večírku, bylo těsně před půlnocí. Ani teplo, ani zima, spousta lidí už byla doma pod dekou a po ulicích se motali první opozdilci. Autobus mi jel překvapivě na čas a i celá cesta proběhla úplně v pořádku.
Protože bydlím v koutě Prahy, kde autobusy opravdu jen vymetají pavučiny, nečekala jsem, že v tuto noční hodinu ještě někdo pojede se mnou. Ale u nás, na vsi, vystupoval ještě pán s kufříkem na kolečkách.
Bylo mu něco kolem padesáti, vysoký, vlasy pročesané stříbrným hřebenem. Už pár zastávek předem vypadal nervózně. Bylo vidět, že tam u nás, kde lišky dávají dobrou noc a v noci svítí jen výloha cukrárny a svíčky na hřbitově, ještě nikdy nebyl.
Vystoupil se mnou tedy u kostela. V jedné ruce kufr, v druhé mapku. A začal se rozhlížet a asi hledat, kde by hlavu složil. Asi to věděl naprosto přesně, jen se najednou ocitl v jiném světě. Požádal mě tedy, zda bych mu ukázala, kde je ten dům. Ještě se omluvil, že mě obtěžuje v noci na ulici.
Ukázala jsem mu dům za kostelem. Poděkoval, políbil mi ruku a odešel do noci.
A tak si říkám: Gentlemani stále ještě nevymřeli.

čtvrtek 6. prosince 2018

200 slov II.


Občas mám pocit, že je můj život úplně banální. Ráno vstanu, jdu do práce, pak z práce. Něco dělám na zahradě, když to ještě jde, odkroutím si pár lekcí angličtiny na počítači, večer se najím. Vypiju láhev vína, usínám u filmu. A to je vlastně celé. Ubohý mravenec ve velké hromadě dalších mravenců. Pak mi ale dojde, že to přece není tak jednoduché. Kromě těchto věcí mám i vlastní vnitřní svět, ve kterém bojuji s Tlachapoudem nebo se brodím po pás sněhem zasypanými horami. Líbám svého vysněného prince, jedu na cestu kolem světa lodí. Mám křídla a létám nad rozkvetlými loukami vysoko v horách.
Vlastní utkaný svět fantazie, který si každý může vytvořit v sobě, je krásným únikem od všední šedivosti. Pomáhá mi myslet, rozvíjet představivost. Zkoušet vidět věci trochu jinak než jako dospělák chycený v síti povinností a starostí.
Kdy naposledy jste si představili narvaný autobus jako arénu, ve které se s ostatními přetahujete o kousek místa? Nebo auta na dálnici jako karavanu velbloudů putující z Nikam do Někam? Povolte jednou za čas uzdu své fantazie, odmění vás sladkou vůní cukrové vaty a pohledem do nitra vás samotných. V každém dospělákovi je dítě, v každém z nás spí kouzelník...

středa 5. prosince 2018

200 slov I.


Dnes - jako ostatně už dlouho - byla ještě tma, když jsem odcházela z domova. Na nebi nemělo co svítit kromě několika osamělých hvězd. Měsíc skomíral maličkým srpečkem, pozítří bude nov. Vykročila jsem do mrazivého rána a jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, byla: Co je s námi, lidmi, sakra, špatně? Nevšímáme si. Nevšímáme si nikoho a ničeho, velkých věcí, protože je nechceme vidět. Maličkostí, protože je přes velké věci nevidíme. Skoro ani sebe si nevšimneme, a přitom se sebou žijeme celý život.
Na kraji ulice jsem potkala popelnice, které čekaly na popeláře. Hnusné plastové boxy na kolečkách plné toho, co už nepotřebujeme. Ale zima společně s chudým osvětlením lampy z nich všech udělala diamantové truhlice. Třpytily se do ranního šera jako Koh-i-noor, Hora světla, diamant královny Viktorie. Kdo si toho v dnešní době všímá? To máme všichni tak málo času, že nás to ani nenapadne?
Stejně byly vymalované i ploty a auta, chodník u zastávky, zábradlí. Miliardy malých diamantů rozsypané po celém světě. A my po nich šlapeme a ani nám nestojí za to se nad tím zamyslet.
Zkuste se ráno, než nasednete do auta, do autobusu, rozhlédnout. Třeba mezi těmi všemi diamanty někde čeká i ten váš.


5.12.2018

200 slov III.

Když jsem se včera vracela z vánočního firemního večírku, bylo těsně před půlnocí. Ani teplo, ani zima, spousta lidí už byla doma pod de...